Blog

Rozhodně slušnej oddíl

Až do srpna 2016 představovaly zřejmě to nejpopulárnější z českého juda pasáže z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje s Františkem Koudelkou, judistou z donucení. Od letních olympijských her v Riu máme konečně opravdového novodobého hrdinu sportu férových bojovníků, zlatého olympijského medailistu, který je zároveň i mistrem světa a Evropy.


Lepší je, když je nás zlatých víc


Jak si na svou popularitu zvykáte?
Byl jsem zvyklý, že před olympiádou mě také občas někdo poznal a chtěl autogram, ale od září se se mnou chtějí lidé fotit kamkoliv přijdu. Už jsem musel začít víc přemýšlet - kdy, kam a s kým jdu. Manželka z toho byla ze začátku také docela špatná, protože i po návratu z Ria jsem byl celé září pryč. A to nepočítám náročnou přípravu před olympiádou. Samozřejmě se k tomu přidalo i to, že jsem byl letos jediný zlatý. Vždycky je lepší, když je nás víc a není to jen o jednom člověku. I přes to všechno si to ale samozřejmě užívám. Olympiáda je úplně nejvíc.

Pro veřejnost určitě, takže to platí i pro sportovce?
Koná se jen jedenkrát za čtyři roky, proto příležitostí získat zlatou není tolik. I z hlediska psychiky to má svůj význam, protože když se od vás očekává medaile a vy víte, že to musíte dát teď, neboť další šance přijde až za čtyři roky, tak to docela svazuje. Víc než s očekáváním ostatních ale bojuji sám se sebou. Vždycky si nastavím vysoké cíle a nechce se mi brát nic jiného než to nejlepší.


Nechat tam všechno


Pomáhá vám tenhle váš maximalismus vyhrávat?
Asi ano, ale musel jsem se to naučit. Ze začátku se mi často stávalo, že když jsem třeba prohrál ve čtvrtfinále a měl jsem jít do oprav s vědomím, že o finále už to stejně není, už jsem ze sebe v opravném zápase prostě nedal všechno. Stalo se mi to třeba v Londýně v roce 2012. Ve druhém kole jsem prohrál s Rusem Chajbulajevem, který vyhrál následně i zlatou. Celý zápas jsem vedl, ale udělal jsem zbytečnou chybu a prohrál jsem. V opravách jsem pak vypadl asi za minutu, protože jsem už nenašel další vůli vyhrát. Příští dva roky jsem to v sobě nosil a musel jsem na sobě díky tomu začít intenzivně pracovat. Naučit se hned nevzdávat a namotivovat se pro další zápasy.

V tomto světle dostává vaše výhra v Riu ještě nový rozměr...
Asi to tak mělo být. Kdybych byl získal medaili už v Londýně, nemusela být letošní zlatá nebo zlatá z mistrovství světa před dvěma lety v Čeljabinsku. Tam jsem konečně uzavřel svoje trápení po prohře v Londýně tím, že jsem Chajbulajeva porazil. Pak jsem se mohl odpíchnout a začít pracovat na výhře v Riu. Prohra v Londýně mě nakonec hodně posunula dopředu.


Nikdy jsem nezažil tak skvělou partu


Jaké byly oslavy vítězství?
Oslavy přímo v Riu byly nádherné, všichni mi to přáli. Nikde, ani na předchozí olympiádě, na univerziádě nebo na evropských hrách, nikde jsem nezažil takhle skvělou partu, že by všichni sportovci drželi tak spolu. Společně s ostatními sportovci jsme chodili sledovat vystoupení našich kolegů, chodili jsme si navzájem fandit, vždycky se nás sešlo třicet až čtyřicet.



Nejlepší jídlo na olympiádě? McDonald`s!



Jak jste si užil zahájení olympiády?
Byl to nádherný zážitek ještě znásobený tím, že jsem byl vlajkonoš. Na druhou stranu to bylo hodně vyčerpávající, protože celý ceremoniál a doprava na něj a zpět trvala devět hodin. Před našimi sportovními výkony nám to dalo docela zabrat.

Co organizace her? Do Čech se dostávaly hrozivé zvěsti…
Na to, v jaké zemi se konaly, si myslím, že to dopadlo skvěle. Samozřejmě, vyskytovaly se nedokončené věci, na které si ostatní stěžovali, ale podle mě to nebylo tak hrozné. Měli jsme kvalitní zázemí díky Českému olympijskému výboru, který se snažil o nás postarat a zařídit vše potřebné. Co ale bylo opravdu špatné, bylo jídlo. A to je bohužel podle mě pro sportovce zrovna dost zásadní. Jídelna měla rozlohu větší než fotbalové hřiště, občerstvení tam bylo stále připravené, ale bylo buď šíleně vysušené nebo mastné. Jedl jsem neustále jen lososa, k snídani, k obědu, k večeři. Nic jiného se moc nedalo. Většina sportovců nakonec chodila jinam - do McDonaldu, což byla záchrana. Jenže to bylo v části, kam kromě sportovců mohli i novináři a tvořily se tak hodinové fronty.

Vyrazil jste i do ulic?
Nebyl jsem, nechtělo se mi cestovat a prodírat se spoustou lidí. Město jsem si prohlédl už v roce 2013 při mistrovství světa.

Vydržela vám některá přátelství i do běžného života?
S mnoha přáteli jsem do Ria už odjížděl. Známe se z Londýna i jiných akcí, ale odlet na olympiádu to je vždycky něco úplně jiného než jen výprava judistů. Ta krása spočívá v tom, že na olympiádu vyráží skupina napříč sportovními disciplínami a jedeme reprezentovat Českou republiku. Byla to velká euforie.

Máte někoho jako sportovní vzor?
Vždycky jsem vzhlížel ke všem sportovcům, protože vím, že vrcholový sport je hrozná dřina. Nemám konkrétní vzor, úctu si podle mě zaslouží každý, kdo se na olympiádu i jen dostane.

Před olympiádou se také hodně diskutovalo o riziku nákazy virem…
Myslím, že to byla zbytečně nafouklá bublina, za celou dobu jsem nepotkal snad ani jednoho komára. A je fakt, že tam byla kvůli tomu připravená velká opatření. Všude v pokojích jsme měli odpuzovače a často jsem potkával i venku čety rozprašující repelenty do vzduchu.

Jak se v Riu fandilo?
Brazilci mě naprosto zklamali. Fandili jen svým, jakmile prohrál Brazilec, všichni ze sportoviště odcházeli. Proto se tady v Čechách občas psalo o tom, že jsou sportoviště prázdná. To byl vždy pohled na stadion, kde právě vypadl ze soutěže domácí závodník. Plno lidí nesehnalo lístky a přitom pak tribuny zůstávaly prázdné, když místní odešli. A to nebylo všechno, byl jsem několikrát svědkem, že když fandili před obrazovkou, dokonce bučeli na soupeře jejich závodníků. Takhle nepříjemnou kulisu vytvořili třeba při zápasu našich beachvolejbalistek, které vyřadily Brazilky.

Těšil jste se už na svůj start?
Ano, startoval jsem od zahájení za šest dní a už jsem to hrozně chtěl mít za sebou, aby byl konec té úmorné přípravě. Zároveň jsem ale chtěl odjet jen se zlatou, byla to jediná, která mi ještě chyběla. Hrozně jsem si ji přál. Kvalifikace trvala průběžně dva roky a byla hodně vyčerpávající. Pořád někde jezdit a startovat, do toho se připravovat, člověk z toho byl úplně vyždímaný… Nejhorší byly poslední dva měsíce před olympiádou. Trénoval jsem každý den, od rána do večera. Kluci chodili na tréninky už jen kvůli mně, abych se připravil. Střídali se na mě všichni po 5 minutách, a to třeba hodinu v kuse. Ke konci jsme byli všichni už úplně opraní.


Jak se z karate stane olympijské judo


Jak se vám žije s vaší výškou?
Nezdá se mi nijak extrémní, zvlášť ne u nás v Čechách. Třeba ale v Japonsku, tam jsem opravdu za exota, lidé na mě neustále zírají, v metru se musím sklánět…

Mít vysokou postavu prý ale není ve vaší váhové kategorii moc výhodné…
Ano, laik asi čeká opak, ale prát se s někým menším opravdu není až tak jednoduché. Mám sice výhodu dlouhé páky, že si držím soupeře na odstup, jejich předností ale je, že se dostanou snadno pode mě. Menší judisté mají také kompaktnější tělesné proporce, já jim říkám „špalci“, s tím se mi pak těžko potýká.

A když se budete chtít poprat s někým stejně vysokým?
S těmi se potkám v další váhové kategorii, do které přestupuji. Je tam jeden Rus, který měří 2,10 m. To je pro mě nová výzva, na tyhle postavy musím natrénovat. Nová výzva je to i pro manželku, protože mi
může začít konečně pořádně vyvařovat. Baví ji to, vaří skvěle, a když jsem musel hubnout kvůli požadavkům mé váhové kategorie polotěžkých, mrzelo ji, že nemůžu jíst a všechno jí tam zůstává.

Prával jste se jako malé dítě?
Ano, hlavně s bráchou, jsme od sebe rok a půl a nebylo to s námi asi jednoduché. Byl to také důvod, proč nás mamka dala na judo. Tedy, ona nás dala původně na karate a teprve po měsíci se ukázalo, že je to vlastně judo.

Jste z Jihlavy, jak jste se dostal do Prahy?
Díky trenérovi. Trvalo docela dlouho, než mámu přesvědčil. První rok mě nepustila a vyšlo to až druhý rok, když jí trenér slíbil, že se o mě v Praze postará. Bydlel jsem na internátu a trenér za mě chodil i na rodičovské schůzky. Vždycky jsme pak druhý den přišli na trénink, on řekl, co mi nejde ve škole, a ostatní kluci z juda mě doučovali v jednotlivých předmětech, ve kterých byli lepší.

Váš bratr také dělá judo?
Michal mi od začátku kariéry dělal zázemí. Byl se mnou i v Londýně jako sparingpartner. Je také úspěšný judista, nikdy však nepřešel do kategorie profesionálů, proto musel vždycky kombinovat náročný sport se zaměstnáním. Judo je sport mnoha zranění, a tak byl už na mnoha operacích - rameno, koleno, otevřená zlomenina prstu. Často dlouhé rekonvalescence mu způsobovaly dlouhé nepřítomnosti v práci a v tomto dvojím režimu už nechtěl žít, tak závodní judo opustil.


Opravdu „jemná cesta“?



Termín judo se překládá jako „jemná cesta“. To zní až romanticky, taková procházka to ale asi není?
Kluci mívají nejvíce problémy s koleny, já taky, ale naštěstí ne vážné. Takový přetržený křížák, to je na třičtvrtě roku. Já měl naštěstí zatím jen menisky. Odnášejí to také ramena a hodně prsty. Dlouhodobě mám problémy se zády, jednou jsem se nemohl narovnat tři měsíce. To bylo asi nejhorší, co jsem zažil, jinak jsem měl docela štěstí, že zatím nic nebylo na operace.

To máte od toho shýbání k nižším soupeřům, ne?
To úplně ne. Sešlo se toho víc před olympiádou v Londýně, měl jsem vyhřezlou plotýnku a pak dva týdny před Londýnem jsem si zranění obnovil při naprosto jednoduché výměně kola u motorky. Neměl jsem to dělat v podřepu…

Je to pro vás i důvod pro pořízení vířivky?
Určitě. Regenerace dává sportovcům hrozně moc. U nás to bohužel stále ještě není běžné, po tréninku nechodíme na žádnou regeneraci. Teprve v posledních letech to trochu začíná. V současné době je to bohužel každého osobní věc, jak si regeneraci zajistí a prodlouží si tak sportovní kariéru.

Jak jste na tom třeba se životosprávou? Dodržujete nějaký speciální jídelníček?
Speciální určitě ne. Nemusím sladké, ale přejídám se masem. Nic striktního nedodržuji, ale před závody se snažím jíst zdravěji.

Povoláním jste judista / truhlář. Velkou roli u vás tedy hrají ruce. Nebojíte se o ně?
Kvůli truhlařině ne, ale samozřejmě prsty trpí hodně. Truhlařina mě vždycky moc bavila a myslím, že jsem v tom byl i šikovný. Byl jsem dokonce na několika soutěžích. Jako truhlář jsem se ale nikdy neživil, uvidíme, co přijde. Bavilo by mě být hasičem.

Kromě pobytu ve vířivce prý regenerujete duši i tělo chytáním ryb. Jak probíhá váš pravidelný Judo Fishing Cup? Nemůžu si pomoci, ale hned se mi vybaví rybník, řada judistů v kimonech a s pruty v ruce…
Co s pruty! Letos jsem chytil jesetera holýma rukama! Byla to ale samozřejmě jen náhoda, byl vidět přímo pod hladinou, tak jsem pro něj sáhl. Scházíme se 1x ročně v partě kamarádů kolem juda, letos to byl 6. ročník a jede se vždy čtyřiadvacet hodin v kuse. Většinu ryb pouštíme a jen si zapisujeme jejich délky. Letos jsme chytili sumce 1,10 m. Já rybařil odmala, nejvíc mě to popadlo až v Praze. Trenér rybařil, kluci z juda taky, tak jsem začal jezdit s nimi. Ujídá to čas, takže nechodím často, vlastně jen párkrát ročně, ale vždycky si to užiju. Abych se nepřipravoval o čas s rodinou, jedu většinou přes noc. S pár kamarády postavíme stan, sedíme s čelovkami a bavíme se. Teď po Riu jsem už zvládl rybaření víc a letos jsem už i vyhrál – podařil se mi čtrnáctikilový kapr.


Letos jste měl pro výhru v Riu i nový silný motor – budete chtít jednou mít z Toníka také judistu?
Narodil se měsíc před Riem a má už i svoje kimono, takže může začít. Určitě bych chtěl, aby se judu chvíli věnoval, pro malé děti je judo super. Naučí se základy gymnastiky, koordinaci těla, sebeobranu. Nechci ho do něj nutit vrcholově, ať si vybere sám, ale určitě bych chtěl, aby sportoval. Už teď v jeho třech měsících si ho beru doma na trénink. Sedí ve své sedačce a zubí se na mě, když cvičím.

V čem je podle vás judo aktuální v moderním životě?
Judista se snadno pozná, judisté jsou úplně jiní než ostatní sportovci. Nedělají si naschvály ani při trénincích, ani při závodech a nehraje se na to, že něco rozhodčí třeba nevidí. Když někdo někoho bouchne při závodech, omluví se mu. Když v judu někdo někomu nepodá ruku po zápase, může být i potrestán Světovou unií juda, je to velký prohřešek proti myšlenkám tohoto sportu. Můj největší přítel z juda je Azerbajdžánec Elmar Gasimov. Vyrůstali jsme spolu od juniorů a letos jsme se potkali ve finále v Riu. I když ho prohra jistě musela strašně mrzet, tak vstal, obejmul mě, gratuloval mi a pak mi říkal, že to byla pro něj čest, že prohrál zrovna se mnou. Judo přirozeně učí úctě ke starším, k trenérovi i k soupeři, učí, jak přijímat porážku, chovat se čestně a respektovat protivníky. A to jsou podle mě hodnoty, které se do moderního života hodí čím dál víc.




Zpět na seznam

Vířivka k vašemu domu

+420 734 395 996 oddělení obchodu

Katalogy

Vybrat tu pravou vířivku nebo swim spa není jen tak. Objednejte si proto naše katalogy, ve kterých najdete veškeré informace o vašem novém společníkovi na celý život.

Objednat katalog