Domov na kružnici

Prvně jsme se setkali, když vytvářeli zahradu k našemu domu. Příjemný, distingovaný manželský pár, který nás okamžitě přesvědčil, že zahrada a její koncepce je stejně tak podstatná jako architektonické řešení domu. Postupně se z nás stali přátelé a dodnes se vlastně vzájemně inspirujeme.

Naše báječná zahrada je po čtrnácti letech již svébytným živoucím organismem, teď si ale budovali vlastní domov a bylo zajímavé sledovat, jak si je zkušený zahradní architekt sám sobě klientem i tvůrcem. Jak i s naším drobným přispěním naplňují koncepci zahrady coby místa rodinných lázní, což je totiž přesně to, jak základní funkci zahrady rodinného domu Jiránkovi vnímají.

Výsledek je čirá harmonie. „Když se postaví dům a přidá se k němu zahrada, tak teprve vzniká domov,“ říká zamyšleně Tomáš s pohledem upřeným ven do zahrady. Je tady spokojený a stejně tak jeho rodina a každý, kdo sem zavítá.

Místo

Dům schovaný na nenápadném konci nové čtvrti je z příjezdové cesty prakticky neviditelný. Až za bránou se před vámi začne postupně objevovat. Nejprve zahlédnete subtilní jednopodlažní stavbu oválného tvaru obloženou dřevem a obklopenou něžně působící výsadbou s převládajícími elegantními travinami. Ovšem to, co se před vámi otevře po vstupu do nitra zahrady, vás ohromí – jak skutečné proporce domu, který se odhalí ve své dvoupodlažní velkorysosti, tak nečekaný výhled do kopců a lesů naproti, stejně jako rokle na jejich úpatí. Chvíli stojíte a jen tak se rozhlížíte. Je vám tady dobře, tak nějak přirozeně hezky. Doma.

My jsme přijeli o nádherném letním dni, nad hlavou slunce, které pomalu začalo nabírat polední žár, předpovědi počasí navzdory. Jen co jsme bosou nohou vstoupili do čerstvě posekaného hutného trávníku a započali prohlídku zahrady, bylo jasné, že do tohoto kousku země dali jeho majitelé nejen všechen svůj profesionální um a zkušenosti, ale hlavně srdce.

K pozemku manžele dovedla práce. Realizovali pro klienta sousední zahradu a navazující louka, původně určená na dvě stavební parcely, je okouzlila. K samotnému městu v podhůří Krkonoš měli oba vztah od dětství, žije zde spousta jejich přátel a také část rodiny.

Role architekta

První skicy domu si na základě vlastního krajinářského konceptu začal připravovat Tomáš sám. Následně manželé přizvali svého kamaráda, architekta Marka Lehmanna, který s nimi spolupracuje na mnoha projektech od dob, kdy byl ještě studentem architektury. Za vydařeným výsledkem stojí právě stoprocentní souhra mezi architektem a krajinářským architektem, což vystihuje i filozofii firmy majitelů domu.

„Dobré koncepce vznikají, když je investor nastaven tak, že si pozve k realizaci domu architekta. Když přizve i architekta krajináře, je připraven na kvalitní dialog“, mluví ze své zkušenosti Tomáš, který věří, že ideální je, když dům vzniká spolu se zahradou souběžně. „Výsledek je organický, když se dům vlastně „snese“ do zahrady, do svého okolí a splyne s ním. Tak by mělo fungovat i město či vesnice z pohledu urbanismu. Ten vzniká nebo měl by vznikat podobným způsobem,“ dodává. Sám ostatně pro řadu měst vytvořil vnitřní krajinu pro setkávání lidí, místa sdílených hodnot a propojujících život s architekturou. 

Mnohé z realizací pod hlavičkou New Visit jsou po zásluze ověnčené prestižními oceněními, jako třeba Centrální lázeňský park v Poděbradech nebo peripetiemi provázený, a o to radostnějším výsledkem završený projekt rehabilitace podzámeckých Tyršových sadů v Pardubicích. Oba to jsou srdcové projekty a shodou okolností oba vznikaly ve spolupráci s architektem Markem Lehmannem.

Dům

Hmotová koncepce domu vychází z kruhu. Střed pomyslné kružnice označuje kámen zakomponovaný v zahradě proti hlavní terase. Dominantou vnitřní dispozice stavby je velkorysé schodiště, které se před vámi rozbalí jak kouzelný létající koberec hned za hlavním vstupem v horním patře, aby vás přivedl dolů do hlavního obytného traktu domu. Při pohledu zdola působí zase jako betonová socha, umělecké dílo, na kterém se můžete pohodlně usadit a jak z hlediště sledovat zahradu, která se proti němu rozprostírá. Schodiště prochází středem domu a tvoří jeho osu, výtvarně i funkčně. Dělí totiž dům na obytnou a soukromou odpočívací část.

Materiály použité na konstrukci stavby a také v interiérech v kombinaci se zapuštěním hlavního patra domu do terénu zajišťují v domě otočeném na jihozápad příjemné klima i v těch nejteplejších dnech. Převažuje zde dřevo, beton a sklo. Nejraději mají majitelé dřevo, což by se dalo očekávat, ale stejně tak si oblíbili beton, a to i ve své tvorbě – vždyť beton je přírodní materiál, jak rádi zdůrazňují.

Interiér

Největší výzvou se pro dodavatele ukázalo být obloukové okno v obýváku. „Chtěli jsme čisté obloukové okno bez dělení. Až třetí se ale podařilo usadit. První se rozbilo, druhé nepasovalo,“ líčí Tomáš a objasňuje, že inspirace přišla z Brna, kde si oblouková okna zamiloval. Nedaleko okna je ještě místo na krb, který sem časem přibude.

Obývací pokoj je řešen jako jedna velká místnost opticky rozdělená nábytkem do zón příjemných pro čtení, sledování televize nebo rodinný oběd. Právě jídelní stůl propojuje obývák s kuchyní, která je zabudovaná pod schodištěm a vnáší do interiéru další výrazné prvky v podobě černé barvy a přírodního kamene. Navazuje na ni průchod do soukromé části s ložnicí a pokojíčkem dcer.

V celém domě je patrná ženská ruka, ať už to jsou jemné přírodní dekorace na stole nebo výrazné tyrkysové závěsy. „Říkala jsem si, že by to chtělo nějakou barvu. Začínali jsme hledat v šedých a béžových, ale byla to nuda. Pak asi v miliontém vzorníku jsem objevila tuto a bylo rozhodnuto,“ říká potěšeně Jitka a s úsměvem dodává: „Závěsy oživily interiér a navíc vypadají dobře i z druhého kopce. Odráží se totiž ve skle a dům vypadá jako zelenomodré oko.“

Řešení interiéru domu vzali s manželem do vlastních rukou. Věděli, že nechtějí bydlet v ultramoderním interiéru, spíš chtěli moderní chalupu. Některé věci se ještě dokončují, ale to nikoho v domě neruší. Berou ho jako živý organismus, a hlavně jsou rádi, že už třetím rokem zde mají svůj domov. Stěhovali se v době, kdy dům nebyl ještě zdaleka plně uživatelsky dokončený, ale prostě se těšili a byli vděční za každou chvíli, kterou zde již mohli prožít.

Wellness

„Odpočinkovou zónu jsme nemohli opomenout, už proto, že se známe,“ pomrkává na nás Tomáš, který funkci wellness vnímá v těch nejširších souvislostech. Pro jejich rodinu ji naplňují i místa pro setkávání, sdílení a hry. V první řadě je to spojení s přírodou, kterou podle jeho slov k životu všichni potřebujeme, protože pomáhá uklidňovat, „usebrat se“.

Na kvalitě bydlení spočívající právě v propojení interiéru s exteriérem jsme se ostatně shodli už při našem prvním setkání. Stejně tak na tom, že wellness není „jen“ zdravý způsob života nebo nějaké zařízení, ale hlavně péče o duši. K té Jiránkovi vztahují také setkávání s rodinou a přáteli. I pro ně by proto měl dům ve své odpočinkové funkci dobře fungovat. Měl by být příjemný pro všechny, kdo v něm prožijí byť jen chvilku. A to se jim skutečně podařilo.

Swim spa

Na konci soukromé části spodního traktu hned za ložnicí rodičů je umístěná relaxační místnost se saunou a sprchou s přímým vstupem na terasu s ochlazovacím sudem. Součástí koncepce je swim spa zapuštěná v navazující venkovní terase. Právě plavecká spa je podle majitelů jednou z nejužívanějších částí domu, a to plavci všech věkových kategorií, nejen z členů domácnosti.

„Baví mě ten rozdíl, jak si swim spa užívají chlapi a jak my ženský… já bych vydržela hodiny v bublinkách na schodech, tak jako nedávno, rekord sedm hodin, holčičí odpoledne se sklenkou prosecca,“ líčí pobaveně Jitka a dodává: „Swim spa si ohromně užíváme. Máme takové malé domácí lázně. Líbí se mi chvíle, kdy je škaredě, všichni jsou zalezlí a my se koupeme. Rádi se koupeme v dešti.“

Zahrada

Nejen dům, ale i zahrada klame na první pohled. Tu hlubokou strž za ní, která se vám postupně vynořuje, jak se blížíte k hraně pozemku, byste tam prostě nečekali. Přitom je zásadní kulisou pro koncept zahrady. Tím je podle Tomášových slov koncepce „vypůjčené krajiny.“ Krajina je zadním, hlubším plánem scény.

Krajinářská architektura je jako celostní medicína. Tělo nefunguje dobře, není-li v harmonii s duší. V tomto případě s okolní krajinou. Tvorba zahrady byla přirozenou spoluprací manželů. Společně věděli, kam by chtěli dojít.

Zahrada svými tvary i terénními křivkami odráží krajinu v okolí, jak vysvětluje Tomáš: „Horizonty na obzoru se opakují v modelaci zahrady, je to krajina vtažená k sobě.“ Také výběr rostlin odráží místní přírodu. „Kostra výsadby je podkrkonošská, základem jsou jeřáby, habry, vrby a další typické místní dřeviny. Ještě dnes, když jedeme kupovat rostliny pro klienty, si uděláme radost a nějakou rostlinu si koupíme pro sebe, přestože je zahrada už zaplněná,“ doplňuje Jitka.

Po pouhých třech letech působí zahrada dospěle, vzrostle a zabydleně. Zahrada by měla nabízet různá místa s vlastní intimitou a atmosférou, místa pro vstřebávání různé nálady. Musí podle nich vyhovět, i když člověk chce třeba jen číst a uniknout, i to je role zahrady. Tím se ostatně řídili také na té vlastní. Všechny místnosti domu jsou prosklené směrem do zahrady. I z ložnice je do ní přímý vstup. Naproti tomu zahradu tvoří nespočet míst k zastavení, zákoutí nabízejících vlastní program, odkud se naopak můžou dívat zpátky na svůj dům.

"V tom lidé často chybují. Mají často krásný dům, ale nemají místo, ze kterého by svůj dům dobře vnímali. Takové místo v zahradě se musí najít. Vzniká vztah, vzniká domov. Dům je místo, kam se ze zahrady lidé vrací. Z pole, ze sadu, ze zahrady. Tento vzorec platí od nepaměti,“ říká Tomáš. Na svém novém domově mají Jiránkovi rádi vše, jeho tvorbou počínaje: „Uvědomili jsme si, že dělat pro klienty je radost, ale nedohlédli jsme, že je radost dělat i pro sebe.“

Rodinná firma

Nešlo se nezeptat. S manželem otázku, jak zvládáme spolu každý den pracovat ve stejné kanceláři, dostáváme často a prostě jsem ji musela poslat dál, když se v tomto případě tak nabízela. Zjevně o tom, že by to měla být nějaká extra zátěž ani neuvažovali: „Je super mít společně z něčeho radost a tím, že spolu pracujeme, můžeme spolu sdílet naplno. Vlastně nás moc nenapadají otázky, proč by to měla být komplikace,“ usmívají se oba v zamyšlení.

„Spolupracujeme v tom velkém měřítku těch velkých parků a veřejného prostoru, v poslední době jsme se posunuli více i do měřítka rodinných zahrad, kde jde o přímý vztah s klientem. Profesně si v tom rozumíme, potkali jsme se názorově, umíme se doplnit nebo nahradit,“ vysvětluje Tomáš s tím, že právě rodinné zahrady jim přináší nové naplnění.

Zatímco u veřejných projektů je cesta k cíli dlouhá, u privátních klientů se uplatňují jiné hodnoty: „Privátní klient nepřemýšlí na volební období, ale zahradu dělá na celý život. S kritériem ceny volí i kritérium kvality, proto je naše práce leckdy bližší více designu než architektuře.“

Život

Zahrada byla pro ně nenahraditelným útočištěm i ve složitém období letošní mimořádné situace. Naštěstí si nemuseli projít tím, že by byli nuceni zůstat doma, přesto domov byl pro ně větším zázemím než obvykle a díky jeho koncepci se necítili být uzavření, navíc se zde scházela rodina. „Celou dobu jsme jeli naplno – kancelář sice z velké části v režimu home office, ale běžely realizace a péče o zahrady klientů. Ti byli za naše služby vděční, jen sousedi některých klientů na nás občas posílali policajty,“ vzpomíná Jitka na náročnou dobu. Přesto i oni využili toto období k vylepšení domova. Vyřádili se u nich truhláři a podařilo se tak dodělat dřevěný obklad fasády, saunu či vestavěné skříně.

Domov

Domov, to jsou pro Jiránkovy vztahy. Lidé, kteří domov sdílí, kteří se v tom místě potkávají. Nejoblíbenějším místem manželů a spolutvůrců vlastního domova je místo s posezením v zahradě, které mělo být původně zahradním altánem. Nakonec jsou altánem koruny keřů nad „kavárnou pod javorem“. Tak tomu Jitka s Tomem říkají. Má krásný výhled na celý dům.

Jitka zářící upřímným štěstím, usazená pod svým milovaným pyžamovým javorem, o kterém přesně ví, kdy a kde ho pro nový domov objevila, naše dnešní povídání ve světle slunce ubírajícího se k západu uzavírá: „Připadám si tady malá v objetí přírody. Říkala jsem si, jestli musíme mít takový velký dům, ale jsem ráda, že ho máme, cítím pokoru a radost, že jsme to místo neznásilnili a zvládli ho plně propojit s krajinou…“